Dnešní doba je posedlá čísly — a umění bohužel není výjimkou. Kolik obrazů? Kolik prodejů? Kolik výstav? Kolik sledujících?
Já se ale ptám:
nemělo by být umění návratem k sobě, k esenci, která nespěchá, ale dozrává?
Největší výzva
Letos se učím zpomalit. Nebýt sama sobě přísným manažerem, který stanovuje cíle s počty namalovaných a prodaných obrazů či výstav. Řeknu vám, s tou odevzdaností, která se tak často objevuje v mých dílech, to vůbec není jednoduché. A někdy mě umí fakt pěkně vytočit. 🙂
Vím ale, že je mojí nejlepší učitelkou na cestě k upřímnosti, nejen v mém tvůrčím vyjádření.
Být, či nebýt (viděn)?
Každý umělec chce a potřebuje být viděn. To je jasné. Za některé výstavy jsem zaplatila a vkládala do nich velkou naději. Organizace byla profesionální a přístup vstřícný — to musím říct férově. Ale co mi chybělo, byl skutečný zájem o dílo samotné.
O smysl, který nese. O dialog, který umění potřebuje, aby mohlo růst, nejen jako objekt na zdi, ale jako živá výpověď.
Třpyt co smrdí.
Dnes dostávám velké množství nabídek k výstavám a open callům po celém světě. Z 99 % jsou to však (ze strany umělce) placené akce, někdy v řádech stovek a tisíců eur či dolarů.
Cílem je inkasovat peníze od umělců formou vstupních poplatků, ne je propagovat a podílet se na prodeji jejich díla.
Pokládám si proto otázku: komu vlastně za takovou výstavu platím? Dochází mi, že to nejsou galerie, které umění podporují. Jsou to podniky, které vydělávají na naději a zranitelnosti začínajících autorů.
Pro mě je to otázka svědomí. Peníze chci dávat směrem, který má smysl — lidsky, morálně i profesně.
Férovost naštěstí existuje.
Díky bohu mám i opačné zkušenosti. Galerie, kavárny, organizace, které hrají na rovinu a nabízejí transparentní podmínky, jež je umělec schopen akceptovat.
Když mě někdo osloví proto, že ho moje práce doopravdy zaujala, je to radost. Ne kvóta, ne marketingový tah. Ale kontakt.
A za ten stojí zpomalit, ptát se, vybírat. A mít radost z toho, že mě někdo bere jako umělkyni a ne jako peněženku.
Proč tato úvaha?
Protože věřím, že cesta umělce není jen o tvoření. Je to postoj. K práci, k životu, ke vztahům, ke světu.
Tento text jsem nenapsala jako návod.
Možná by ale mohl být výzvou k zamyšlení: Proč tvořím? A komu dovolím, aby byl součástí této cesty? Co je skutečnou cenou umění?