Pár měsíců zpátky jsem na sociálních sítích několikrát narazila na propagaci e-booků s návodem, jak poznat kvalitu uměleckého díla a jak se v tomto záludném světě zorientovat. Pomůže mi přečtení knížky k tomu, aby se ze mě stal znalec? Potřebuji recept na to, abych si vybral/a „správně“?
Možná jste se právě přestěhovali do nového prostoru, koupili byt, nebo dům a k základnímu vybavení interiéru byste si chtěli doladit i další doplňky, například v podobě obrazů. Možná si právě zařizujete kancelář a její design by měl reprezentovat Váš vytříbený a jedinečný vkus vyladěný autorským kouskem.
Jak tedy poznám kvalitu? Vyplatí se mi investice do uměleckého díla? Mám risknout nákup v aukční síni, nebo dát raději šanci některému ze současných autorů? A vážně si mám stáhnout návod???
Jako absolventka studia estetiky a dějin umění bych Vám zde mohla nasekat naučená data z historie a teorie umělecké tvorby. Jak na obrazy nahlížet, co všechno vstupuje do našeho vnímání umění, za jakých kulturních a historických okolností vznikala daná díla. O tom ale psát nechci. A stejně – kolik z nás si může dovolit pokukovat po originále Toyen, nebo Kupky? Pokud byste však přece jen zvažovali aukční nákup, obraťte se na znalce, kteří daného autora léta zkoumají a studují. Bez nich se můžete nehezky spálit a přijít o spoustu peněz v tom lepším případě za kopii. Jako úvod do problematiky doporučuji podcast Českého rozhlasu Vltava „Umění padělat“.
Před pár týdny jsem konečně dočetla útlou knížku od Jamese Elkinse: Proč lidé pláčou před obrazy. Trvalo mi rok, než jsem se prokousala k posledním stránkám. Kombinace filozofie, dějin, psychologie i estetiky nebylo úplně čtením k relaxacia a já se pomyslně vrátila do vysokoškolských let. Proč vůbec tento text zmiňuji? V knize mě oslovilo několik myšlenek, které bych nečekala od historika a profesora umění, a navíc mi na notu aktuálního zamyšlení hrají tyto věty: „Vědomí, že skupina odborníků chrání a interpretuje naše kulturní bohatství je zřejmě uklidňující – je to ochrana, jakou poskytuje jakákoliv obranná síla, ať už jde o personál muzea, nebo o policii. Obrovský aparát vědění v oblasti dějin umění je připraven kdykoli zakročit a poradit nám, co si máme o obraze myslet.“
Myslet…
Nevím, co si mám o tom myslet, a proto se do nákupu originálních děl raději nepouštím. Přesně s tímto postojem a obavou se setkávám dost často: já umění nerozumím.
Moje otázka ale zní: měli bychom si o umění vůbec něco myslet?
Proč nám nestačí vnitřní pocit a vědomí toho, že se nám obraz jednoduše líbí/nelíbí? Když si vybíráme hudbu pro romantickou večeři, nezkoumáme, zda je autor známý, jestli má prestižní hudební vzdělání, nebo jestli se daná skladba stane hitem. Možná je můj postoj příliš idealistický a naivní a kunsthistorici by se mi přinejlepším smáli. Nepřejeme si snad všichni, aby nám umělecký objekt, či zážitek ukázal jiné světy a povznesl duši?
Asi mi budete oponovat, že koupit si cédéčko (dělá to vlastně ještě někdo?) nestojí ty tisíce, co autorský obraz. A máte pravdu. Kolik by ale stálo jediné vydané cd s vaší oblíbenou skladbou bez dalších kopií?
Posledních pět let žiji uměním v jeho praktické podobě. Netuším, jestli se moje obrazy budou za 20 let prodávat za několikanásobné ceny těch dnešních. Nevím, jestli mi někdy jako ne-akademikovi bude „dovoleno“ vystavit moji práci v některé z prestižních galerií. Snad, kdybych si dodělala AVU, nebo umřela…? Co však vím je, že každým tahem štětce do obrazu vkládám kus svého srdce, zkušeností a autenticity. A nemám pochyb, že tak to má i spousta umělců tvořících vlastní obraz světa (i když to nejsou akademici).
Vyplatí se Vám tedy koupit originální obraz od žijícího autora? Na to nemám odpověď. Ale tu kdysi neměli ani kupci obrazů Jana Zrzavého …
Navštěvujte ateliéry současných autorů, udělejte si čas a zajděte do malé galerie, nebo kavárny s výstavou a nechte obrazy nahlédnout do vlastního nitra. A nepřemýšlejte.
Až si budete znovu říkat, že umění nerozumíte, vzpomeňte si na slova z návštěvní knihy Rothkovy kaple v Houstonu: „Umění je záležitostí srdce, nikoli rozumu. Pouze pokud k němu přistupujete srdcem, když se ním necháte úplně pohltit, dá se říct, že o něm něco víte.“